Víkend jako život

      

Pamatuji si ten pocit svobody během studentských let, kdy čas běžel podle mého harmonogramu. Přednášky byly volitelné, obědy klidně odpoledne, víkend klidně uprostřed týdne. A když mě náhodou chytla múza na psaní seminárky v deset večer? Nebyl problém. Tehdy jsem byla svobodná v plánování každé hodiny a ten volný čas se zdál být nevyčerpatelný. I přesto jsem si tehdy stěžovala na nedostatek volného času, říkávala jsem slavné „až“ téměř u všech zábavnějších aktivit, než bylo učení. Takovéto až bude po zkoušce, až budu mít tohle dopsané, až bude další semestr, až budou prázdniny, až budu mít do studováno …

A najednou je to tady. Mám dostudováno, krásný titul před jménem, který mám tak akorát napsaný na zvonku u dveří, aby aspoň kurýr z Bolta viděl, že jsem se neflákala po dokončení povinné školní docházky. Jenže ta „až“ neskončila, pouze se přeformovala na až bude víkend, až přijdu z práce, až budu mít čas …

Přišla první "dospělácká" práce – budík v šest ráno, rychle se obléct a učesat, cesta do kanceláře mezi těmi ostatními zombies v autobuse (a pak v tom dalším taky). Najednou jsem součástí toho velkého kolečka, kde se den roztáčí v šest ráno a zastaví až v šestnáct nula nula. Deset hodin v kuse. Pět dnů v týdnu. Když mám štěstí, skončím včas. A o víkendu se snažím dohnat, co jsem během týdne nestihla – což, překvapivě, není můj společenský život, ale třeba spánek a pohoda.

Přežívání od víkendu k víkendu, to je pro mě stále šok. Ta představa, že můj život se zredukoval na dva dny volna, které skoro nestačí, je skoro komická. Ten dříve "nekonečný" čas se smrskl do malých kousků, kdy už v neděli večer začínám počítat hodiny do dalšího pátku. Týdny mi najednou utíkají v cyklech, ne v zážitcích.

Jistě, práce má svoje výhody – stabilní plat, nějaký řád. Ale ten přísný režim, který se nemění, je frustrující. Začínám chápat, proč se rodiče dětem smějí, když si hrají na dospělé. Vždycky jsem to věděla, ale až teď mohu upřímně říct, že to chápu. Flexibilita, na kterou jsem byla zvyklá, se zdá jako daleký sen. Teď, když chci být spontánní, musím si na to doslova naplánovat čas. Paradoxně i mé "volno" už je vlastně termín, který se musí vejít do něčeho, co připomíná excelovou tabulku života. A to bez nadsázky, protože pro mě je Google kalendář a tabulky excelu nejlepší přítel na plánování času.

A tak se občas ptám, jestli tohle je opravdu dospělost. Jestli je tenhle přežitkový styl od pondělí do pátku opravdu vše, co mě čeká. Představa, že jednou týdně oslavím svobodu a všechno se resetuje, mě vlastně trochu děsí. Sice mám víkend, ale co je to za život, když většinu týdne jen přežívám, abych si ty dva dny vůbec zasloužila?

Někdo by možná mohl namítat, že jsem si měla vybrat povolání, které mě bude bavit a tím vlastně nebudu „pracovat“, ale dělat jen to, co mě baví za peníze. Ano, určitě existují povolání, při kterých člověk dělá jen zábavné věci a má za ně pohádkovou výplatu, flexibilní pracovní dobu a do důchodu může už ve třiceti. Takové štěstí ale upřímně má jen hrstka, a i oni mají jistě své starosti. Já jsem si vybrala práci, která mě baví, uživí mě a díky bohu jsem v ní i docela šikovná. Ale stále je to práce, kde něco musím a nechci, aby definovala celý můj život.

Internet je plný rad na to, jak si zorganizovat čas po práci a využívat plně i čas mezi odchodem z práce a postelí, jenže už vám neporadí, kde na to brát energii a náladu. Snažím se za každou cenu využít zbývající denní světlo (kterého je například teď v zimních měsících vyložený nedostatek i během pracovní doby).

Znáte to, najdete si koníček, říkají. Zkouším to: háčkování, vaření, malování, pečení, joga, pečení, bruslení, zahradničení atd. Prostě aktivity, které nejsou úplně drahé a můžete je dělat sami. Také se snažím trávit čas s kamarády a partnerem. Kavárna nebo restaurace, herní večer, divadlo nebo kino, bowling, procházky výlety … Zde nastává problém, kdy jste závislí na časových možnostech nejen svých ale také ostatních. Plánujete, plánujete a pak to musíte třeba zrušit nebo přesunout (nemoc, počasí, mimořádná událost atd.), tedy pokud se vám podaří vůbec se domluvit na nějakém termínu.

A tak se ptám – kdy se to všechno stalo tak složité? Kdy se z obyčejné snahy o plnohodnotný život stal další úkol do nekonečného seznamu? Najít balanc mezi prací a osobním životem, to už je dneska skoro životní mise. Ale jak si vlastně můžeme užívat život, když ho strávíme plánováním těch vzácných chvil, které mají být spontánní a svobodné?

Možná je problém v tom, že se snažím dělat všechno "správně" a "naplno." Možná si jen potřebuji dovolit trochu víc odpočinku a trochu míň efektivity. Ale jak na to? Je možné vrátit se k pocitu svobody, který jsem kdysi měla, i když jsem teď každý den připoutaná k budíku a pevnému rozvrhu? A co když skutečný život neleží ani tak v tom, kolik času mu věnujeme, ale v tom, jak ho prožíváme?

Nebo je dospělost prostě o tom smířit se s tím, že někdy je přežívání od víkendu k víkendu to nejlepší, co nám současný svět může nabídnout?