Hledání rovnováhy mezi 'já' a 'my'

Když jsme se rozhodli, že spolu začneme bydlet, měla jsem pocit, že děláme správnou věc. Rok byl dostatečně dlouhá doba na to, abychom věděli, že to myslíme vážně, a dostatečně krátká na to, aby nás pořád bavilo plánovat společnou budoucnost. Naše budoucnost. Už ne moje, ne jeho, ale naše. Zpočátku mě to naplňovalo radostí – to vzrušení z hledání bytu, debaty o tom, kde bude stát gauč, a dokonce i řešení rozpočtu na nové záclony. Jenže pak jsem si jednoho večera všimla, že při všech těch debatách o nás jsem úplně zapomněla na sebe.

Seděla jsem na pohovce, která byla sice funkční a „praktická“, ale nejspíš bych si ji sama nevybrala. Po bytě se válely jeho "hračky", na kuchyňské lince stál kávovar, na který jsem přispěla, i když piju čaj. A najednou jsem si uvědomila, že všechno, co děláme, je o nás. Co jíme, kam jdeme, co si pořídíme. Když se mě kamarádka zeptala, co jsem dělala minulý víkend, má odpověď byla: „My jsme malovali byt.“

Najednou jsem měla pocit, že můj vlastní hlas slábne. Kde jsem já? Kde jsou moje polštáře, které jsem zbožňovala? Kde je ten pořádek na mém pracovním stole, který jsem považovala za dokonalý? Bydlela jsem ve „společném bytě“, ale přestala jsem mít pocit, že je i můj. A to nebylo proto, že by mi to někdo vzal. Vzala jsem si to sama – tím, že jsem se nechala pohltit představou, že láska znamená dát všechno druhému.

Začala jsem si říkat, že možná láska není o tom vzdát se sebe, ale naučit se existovat vedle někoho jiného. Nemělo by to být „buď já, nebo my“. Mělo by to být „já a my“. A tak jsem si řekla, že to musím změnit. Ne dramaticky. Žádné scény, žádná ultimáta. Ale drobnými kroky jsem si začala brát zpátky kousek svého prostoru.

Začalo to maličkostmi. Jednou večer jsem si napustila vanu, zapálila svíčku a pustila si seriál, který miluju. Sama. Bez nutnosti sdílet každou chvíli. Jindy jsem řekla „ne“ na otázku, jestli chci jít na jeho oblíbený fotbalový zápas, a místo toho jsem si vyšla s kamarádkou. A co bylo nejpřekvapivější? On to nejen přijal, ale dokonce to ocenil. Řekl mi, že se mu líbí, když jsem sama sebou, protože právě takovou mě miluje.

Samozřejmě, kompromisy musely přijít. Když chcete společný život, musíte někdy ustoupit. Nemohla jsem mít růžové polštáře všude, ale našli jsme pro ně místo v rohu na mé čtecí křeslo. Jeho oblíbený plakát z kolejí skončil v pracovně, ne na stěně obýváku. A co je nejdůležitější – začali jsme si hlídat, aby každý z nás měl něco svého.

Vztah je jako tanec. Někdy vedete, jindy následujete. Ale pokud přestanete dělat své vlastní kroky, není to tanec, jen napodobování. Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že hledání rovnováhy mezi „já“ a „my“ není problém. Je to proces. A ten proces nás učí, že láska není jen o tom, být spolu, ale také o tom, být sami sebou. A možná, že právě to je ten nejkrásnější tanec ze všech.

Když večer sedím v našem – už společném – bytě, často přemýšlím o budoucnosti. O té naší. Jak bude vypadat za rok? Za pět let? Za deset? Na spoustu věcí máme stejný pohled. Chceme cestovat, jednou si pořídit psa, a když o tom mluvíme, je to vždycky vzrušující. Vidím nás, jak společně procházíme rušným tržištěm někde v Asii, nebo se smějeme na zahradě u našeho domku. Jsou to ty sny, které nás spojují a dávají mi pocit, že je všechno tak, jak má být.

Ale pak jsou tu ty jiné momenty. Když přijde na detaily, najednou vidím rozdíly, které mě někdy děsí. On chce dům na kraji města s velkou zahradou. Já si pořád neumím představit život mimo centrum, kde všechno žije a kde si můžu kdykoli zaběhnout na kafe nebo posedět s kamarádkami. Nebo jeho touha po rodině. Ne že bych ji neměla – jednou určitě. Ale když slyším, jak plánuje mít děti do tří let, zatímco já si nedovedu představit vzdát se všeho, co teď mám, cítím lehkou paniku.

A pak jsou tu maličkosti, které se zdají banální, ale v hlavě je převracím znovu a znovu. Já si šetřím na věci, které mi připadají důležité, třeba na oblečení nebo věci, co mi dělají radost. On naopak investuje do toho, co přináší radost až za delší čas, jestli vůbec. A já se občas ptám: Co když tyhle drobné rozdíly budou jednou znamenat víc? Co když jednoho dne zjistíme, že chceme každý úplně něco jiného?

Ale pak se podívám na něj. Na toho člověka, který mě dokáže uklidnit, i když v sobě řeším tisíc věcí. A uvědomím si, že rozdíly nemusí být překážka. Možná právě ony dělají vztah zajímavým. Protože kdybychom chtěli to samé, kam bychom se navzájem posouvali? Kdybychom byli ve všem stejní, bylo by to vůbec opravdové?

A tak si říkám: Možná nejde o to, jestli budeme vždycky chtít to samé, ale jestli budeme chtít být u toho jeden pro druhého, i když se naše představy občas rozcházejí. Protože co když láska není o tom najít někoho, kdo sdílí každý náš sen, ale někoho, kdo je ochotný ty sny objevovat s námi, krok za krokem?