Nic nedělat je lidské

Víte, co je na tom tak osvobozujícího? Sedět sama v kavárně, neřešit, že doma čeká hora neumytých hrnků, a prostě *být*. Jen já a káva, kterou mi někdo s úsměvem přinese, když si na chvíli dovolím přestat být ta, co má všechno pod kontrolou. V tomhle okamžiku nejsem kariéristka, partnerka, ani úklidová služba, jen žena, co si dopřává luxus. A víte co? Chutná skvěle. 

Každá z nás, co si tenhle malý únik pravidelně dopřává, ví, že to není jen o kávě. Je to rituál, mikromoment svobody a nezávislosti. Je to náš čas na „nic.“ Na ten třicetiminutový výdech, kdy odložíme všechny ty malé povinnosti, které nás pronásledují až domů. Ano, samozřejmě že bych si mohla kávu udělat doma. Levněji, rychleji, s vlastním výběrem a bez čekání ve frontě. Jenže ta domácí káva s sebou často nese celou řadu úkolů: opláchnout kávovar, umýt konvičku, otřít kuchyňskou linku, uklidit drobečky... A tak se z kávového zážitku stává domácí práce.

Takže co na tom, že zaplatím za tu kávu v kavárně o něco víc? Ve skutečnosti si kupuji trochu míru. Kávu, která ke mně přichází bez závazků. Kávu, po které nemám co umýt, jen sebe a možná trochu dnešního stresu.

Když tam sedím, zůstávám na chvíli neviditelná. Nikdo nečeká, že budu něco vyřešit nebo že odpovím na další email. Stačí jen v klidu dýchat a pozorovat cvrkot kolem, nechat se inspirovat cizími útržky rozhovorů, zážitky, které nejsou moje, ale přesto mi něco říkají. Lidé v kavárnách mají své příběhy a občas se mi zdá, že jejich blízkost na mě působí jako kniha. Jako by mi říkali: „Podívej, všichni tu na něco čekáme, všichni máme svoje malé úniky.“

A tak si kladu otázku: proč je nám, ženám, tak důležité dát si tu kávu jinde než doma? Možná je to jen touha po prostoru, který se stává jen naším, byť jen na chvíli. Nebo je to možnost být na chvíli sama sebou, aniž bychom musely být něčími *něco* – partnerkou, matkou, kolegyní nebo dcerou. Je to naše drobná, téměř neviditelná vzpoura proti každodennímu shonu. A možná... možná že jde jen o to, nechat si někým přinést kávu a nedělat vůbec nic.

Někdy nejde ani o ten mír. Prostě se jen oprostit od každodenních úkolů a rutiny a dělat něco jiného. Nejsme křečci, zavření někde v kleci s kolečkem a pítkem s vodou. Máme tolik možností trávení času a my ho plýtváme na zdánlivě "důležité" činnosti. 

Nedělám si iluze a myslím, že je celkem jasné, že ne všichni mohou dělat snovou práci, kterou je možné vidět na Instagramu. To neznamená, že si ale nemůžu ten den zpříjemnit a mimo zaměstnání a povinnosti dělat také něco pro sebe. A tím nemyslím jít do posilovny, abych nebyla tlustá a neměla celulitidu, nebo jít na další kurz produktivity, aby mi šéf poslal palec nahoru v týdenním hodnocení. Tím myslím něco, co je prostě pro radost. Co mě možná nikam neposune, ale taky mě to nebude stát energii. Možná jenom ten klidný večer, kdy sedím s knížkou v kavárně, nebo si pustím starý film, který už sice znám nazpaměť, ale stejně se u něj vždycky směju.

Přijde mi, že v téhle době, kdy je všechno o efektivitě, je vlastně docela revoluční říct: Ne, nebudu ten večer produktivní. Možná nebudu dřít na dokonalém těle ani se sebemotivačně posouvat, ale budu. Prostě budu existovat. Protože kolikrát v týdnu si opravdu dovolíme jen tak sednout a nic neřešit? Jen tak být, aniž by to mělo konkrétní cíl, přidanou hodnotu nebo smysl, který by někdo vyvěsil na Instagram?

Tím nechci říct, že práce, cvičení nebo plnění povinností nejsou důležité. Jasně, že jsou. Ale občas prostě potřebujeme chvíli na to, abychom byli mimo to kolečko, ve kterém běháme každý den. Možná, že právě ten čas strávený někde mimo klec, někde, kde mě nikdo nečeká a já nic nemusím, mě paradoxně posílí nejvíc.

Takže někdy opravdu nejde ani o ten mír, ani o útěk od povinností. Někdy jde prostě o to, dát si ten luxus být člověkem, a ne kolečkem v mechanismu. Možná, že až se příště přistihnu, jak se opět točím na tom pomyslném kole, přibrzdím a prostě na chvíli vyskočím. Stačí jen na chvíli – ale možná právě tahle chvíle udělá celý můj týden o něco snesitelnější."