Ranní dopravní hlavolam

Ráno. Budík zvoní, oběd zabalený, outfit je skoro dokonalý – až na to, že jsem našla poslední čistý pár ponožek ve dvou různých barvách. Nic, to zvládnu. Den teprve začíná. Stačí chytit autobus, pak trolejbus, přestoupit s co možná nejmenšími škodami... Proč se to zní tak jednoduše, když realita městské dopravy připomíná spíš bojovou hru?

Prvním úkolem je ráno kouknout včas, kolik má spoj zpoždění a proč. Když je to kvůli závadě, tak začít rychle plánovat náhradní cestu do práce, která bude rychlá a co možná nejméně bolestivá. Když má jen menší zpoždění, tak se vypravit včas, protože nelze spoléhat na to, že je to aktuální informace a cestě daného dopravního spoje. Je klíčové učinit správné rozhodnutí, kterým spojem se do práce vydat, ale také ho učinit rychle, včas.

První překážka: autobus. Jízdní řády tvrdí, že jede za tři minuty. Realita? Tři minuty... které se protáhnou na osm, zatímco v dálce vidím, jak má tramvajový spoj odjíždí dřív. Déšť mezitím nabírá na intenzitě, zastávka na znamení neznamená nic, protože řidič očividně rozhodl, že mává-li člověk deštníkem, jen chce přivolat taxi. Konečně autobus přijíždí. Ale je plný. Přeplněný. Na sobě mám tolik cizího tepla, že bych mohla rozmrznout i v polárním kruhu. Jsem přilepená k batohu jednoho teenagera, jehož sluchátka hrají tak nahlas, že teď znám playlist, který bych si nikdy nepustila.

Přestup? Na zastávku na druhé straně křižovatky, kde auta ne a ne chodci zastavit a navíc mám jen asi 2 minuty času, takže si se svými třemi taškami dávám cardio ještě před pracovní schůzkou. Do trolejbusu stíhám nastoupit na poslední chvíli. Ale co to? Zase zpoždění. Prý kvůli "technickým problémům". Já se ptám, jaký je technický problém, když už takhle pršelo včera a dopravní podnik měl celý večer na přípravu? Trolejbus, poslední část mé cesty, odjíždí dřív, než bylo v plánu. A to je přesně ten moment, kdy si říkám: proč se do městské dopravy vždy vracím jako k toxickému ex-partnerovi? Jednou mě zklamala, ale stejně si vždycky říkám, že tentokrát to bude lepší.

S hrůzou si uvědomuji, že jsem dorazila do práce s mokrými vlasy, rozmáčenými botami a energií, která by sotva vystačila na sledování Netflixu, natož na plnohodnotný pracovní výkon. Možná je čas vzdát se snahy "žít udržitelně" a pořídit si konečně skútr. Anebo auto? Ale i auta mají svoje dopravní „zpoždění“. Navíc moje nechuť řídit takovýto dopravní prostředek je velmi vysoká.

Každé takové ráno přemýšlím nad tím, jak by moje schopnosti zvládat plánování chaotické dopravy ocenily i městské dopravní podniky, možná i letový dispečink na letišti. Za dobu, kterou jezdím každý den do práce, pět dní v týdnu za každého počasí, jsem se naučila hned několik možných tras a spojů. Umím jízdní řády hned asi deseti autobusů a trolejbusů v době mezi půl šestou a osmou ráno. A to pracuji v tomto zaměstnání teprve necelé dva měsíce. Je konec podzimu, takže často prší a jak se zdá, tak to žádný řidič nečekal a všichni jsou ve velkém šoku, když se ocitnou na silnici. 

Je to hned po ránu velký stres a nepohodlí takhle se dopravovat do práce, nebo kamkoliv jinam, když spěcháte a máte být v určitý čas na určitém místě. Mnohokrát mi radili, ať tedy vyrazím dřív. Můžu ale s klidným svědomím prohlásit, že už jsem to zkusila, nefunguje to. A co víc, tak jste pak ještě více unavení a naštvaní, protože se o v půl šesté opakuje úplně stejný scénář, jako v půl sedmé a jako v půl osmé. Úplně podle šablony.

A tak se ptám: Je ranní městská doprava spíš testem trpělivosti, nebo prostě způsobem, jak nám připomínat, že nad námi vždycky bude vládnout chaos?