Umění dělat nic a vypadat busy

Prázdné hodiny v kanceláři: ten zvláštní stav mezi tím, kdy jste odvedli všechnu svou práci, a tím, kdy můžete konečně jít domů. Sedíte za stolem, obklopeni šedými přepážkami, monotónním bzučením klimatizace a cvakáním klávesnic svých kolegů. Právě jste dokončili poslední úkol na svém seznamu, šéf vám věnoval uznalé pokývnutí, a najednou máte pocit, že byste si zasloužili vyznamenání za svůj výkon. Jenže když se podíváte na hodiny, je teprve půl deváté dopoledne. Před vámi je dalších sedm a půl hodiny pracovní doby, a vy nemáte absolutně nic na práci.

Každý takový den začíná krátkým okamžikem euforie. Nemít co dělat v práci je přece skoro jako nečekané prázdniny, ne? Jenže tahle radost se rychle vytratí, když si uvědomíte, že se musíte tvářit, že pracujete. Musíte být připraveni na každou možnou otázku, která by mohla přijít od kolegy nebo šéfa, zatímco vám hlava přetéká otázkami typu „Kolik dnů dovolené mi vlastně zbývá?“ nebo „Proč jsem si na oběd nedal něco lepšího než sendvič?“

Prázdné hodiny v kanceláři mají mnoho příčin. Možná jste dokončili všechny své úkoly před uzávěrkou a teď jen čekáte na další zadání. Možná nemůžete pokračovat, protože váš kolega, na kterého spoléháte, ještě neudělal svou část. Nebo jste noví a váš šéf prostě nemá čas vám vysvětlit další kroky. Ať už je důvod jakýkoli, výsledek je stejný: hodiny tikají neúprosně pomalu a vy jste nuceni předstírat zaneprázdněnost, zatímco uvnitř umíráte nudou.

Sami sobě si kladete otázky. „Proč tu vlastně jsem?“ Vaše morálka kolísá mezi pocitem viny, že nic neděláte, a tichým rozhořčením, že vaše efektivita je potrestána nutností prostě jen „sedět a vypadat zaměstnaně“. A pak si uvědomíte ironii celé situace – být efektivní a rychlý ve své práci vás dostalo přesně sem: do kancelářského limba, kde předstírání dřiny je skutečnou náplní vašeho dne.

Dělat, že něco děláte, je v takových chvílích umění. Vytáhnete starý Excel, který už dávno nikoho nezajímá, a začnete do něj bezmyšlenkovitě zapisovat čísla. Otevřete e-mail, napíšete koncept zprávy, který nikdy neodešlete, a při tom se občas zamyšleně nadechnete, abyste vypadali soustředěně. Váš obličej, naprosto profesionální maska, neprozradí, že ve skutečnosti přemýšlíte o tom, jak si zorganizujete víkend, nebo o tom, co asi teď dělá váš bývalý partner.

V těchto prázdných dnech si nejvíc uvědomíte absurditu moderní kancelářské kultury. Proč si vlastně zaměstnavatelé cení hodin strávených v kanceláři víc než skutečné práce, kterou za tu dobu odvedete? Proč není možné jít domů, když máte vše hotové? Ale pak si řeknete, že svět se asi jen tak nezmění, a pokusíte se v tom najít nějaký smysl sami. Třeba je to příležitost k odpočinku, skrytá pod rouškou pracovní morálky. Možná je to šance naučit se něco nového, přečíst si odborný článek nebo konečně najít dokonalý recept na lasagne.

V takových chvílích, kdy není práce ani zadání, snažím se být užitečná alespoň sama sobě. Beru to jako čas, kdy můžu konečně vyřídit věci, na které běžně nemám prostor. Nakupuji přes internet – hledám vybavení do bytu, které jsem už dlouho chtěla, projíždím slevy na vánoční dárky, nebo si vybírám nové boty, které budu potřebovat na podzim. Občas ztratím celé dopoledne tím, že plánuju víkendový výlet nebo dovolenou snů, přičemž se zasním nad fotkami hor nebo exotických pláží. A proč ne? Produktivita se přece nemusí vždycky týkat jen práce.

Když mám chuť trochu si pohrát s kreativní stránkou své osobnosti, ponořím se do plánování dekorací pro svůj byt. Pinterest, Instagram nebo katalog IKEA jsou v těchto momentech nekonečnou studnicí inspirace. Zapisování nápadů, hledání nejlepších kombinací barev nebo stylů a přemýšlení o tom, jak z mého bytu vytvořit příjemnější místo k životu, mi přináší radost i pocit, že ten čas nebyl promarněný. Na druhou stranu si někdy sednu a udělám si pořádek ve svých financích. Rozpočítám si výdaje na další měsíce, spočítám si, kolik můžu ušetřit na větší plány, nebo se jen ujišťuji, že mám všechno pod kontrolou.

A když už opravdu nemám co dělat, zeptám se kolegů, jestli nepotřebují s něčím pomoct. Není to gesto úplné nesobeckosti – často se z toho něco přiučím, nebo si aspoň ukrátím čas. Ale především to dává dojem, že jste týmový hráč, což nikdy neuškodí. A pokud ani to nepomůže, vždycky je tu psaní blogu – tak jako teď. Nakonec, každý den může přinést něco zajímavého, i když se zpočátku zdá úplně prázdný. Záleží jen na nás, jak ten čas využijeme.

A tak příště, až se ocitnete v prázdném dni, přestaňte se tím trápit. Nemusí to být ztracený čas. Možná právě v těchto chvílích, kdy „neděláte nic“, najdete inspiraci, nový nápad nebo si prostě uvědomíte, že práce není všechno. A i kdyby ne, pořád můžete aspoň zdokonalit svůj poker face, když kolem projde šéf.