A co když jen být nestačí?

Jednoho pondělního rána, při čekání na tramvaj, mě přepadla zvláštní myšlenka: A co když jsem ztracená? Ne že bych nevěděla, kam jedu – do práce, samozřejmě. Ale co když nevím, kam mířím ve svém životě?

Každý den je tak podobný tomu předchozímu. Vstát, rychlá snídaně, práce, cesta domů, večeře, pár epizod seriálu a spánek. Týdny míjejí jako v mlze. Výplatu rozdělím mezi nájem, jídlo, pár drobných radostí a spoření na letní dovolenou. V kalendáři mám většinou jen pracovní povinnosti, občas nějakou večeři s přáteli nebo výlet na víkend. A najednou si říkám: A co dál? Co se mnou bude za pět, deset let?

Jako malá jsem měla plno velkých snů. Chtěla jsem být spisovatelkou, doktorkou slonů, zachránkyní světa – a nejlépe všechno najednou. Na střední škole jsem si plánovala, že budu mít jedinečnou kariéru, která změní životy lidí. Na vysoké škole jsem se viděla ve flexibilní práci, která mě bude tak bavit, že v ní udělám velkou kariéru. Teď mám stůl v open space kanceláři, kde si na obědě povídáme o počasí a víkendových plánech. Je tohle ta budoucnost, o které jsem snila?

Podobné myšlenky na mě padají nejčastěji večer, když zhasnu světlo a ležím v posteli. Cítím se, jako bych přešlapovala na místě, zatímco ostatní míří za velkými cíli. Někdo buduje kariéru, jiný cestuje po světě, někdo dokončuje doktorát. A já? Chodím do práce, plánuju dovolenou, cvičím jógu a občas se pustím do nějaké nové knížky.

A pak se ptám sama sebe: Je to špatně?

Dnešní svět od nás očekává, že budeme neustále produktivní. Musíme se zlepšovat, vzdělávat, dosahovat větších cílů a dokazovat, že za něco stojíme. Ale co když prostě nechci? Co když mi stačí jen být?

Protože někdy mám pocit, že jsme zapomněli na hodnotu obyčejné existence. Že to, kdo jsme, nemá být definováno jen tím, čeho jsme dosáhli. A hlavně – že všichni nemusíme mít velké životní cíle. Vzpomínám si na jedno odpoledne, kdy jsem seděla u okna našeho bytu a sledovala západ slunce. Na stole voněla čerstvě uvařená káva, vedle mě byl otevřený sešit s pár poznámkami, které jsem si napsala jen tak pro radost. A najednou jsem cítila, že jsem šťastná. Ne proto, že bych dosáhla něčeho velkého, ale proto, že ten okamžik byl dokonalý sám o sobě.

Sociální sítě jsou dnes jako moderní zrcadlo, ve kterém si každý nastavuje svůj obraz tak, aby vypadal co nejlépe. Projíždíte Instagram nebo LinkedIn a vidíte lidi, kteří se zdají být dokonale úspěšní – někdo právě dokončil maraton, jiný získal povýšení v prestižní firmě, další cestuje po exotických destinacích a přitom ještě zvládá „pracovat na svém projektu snů“. Vypadá to, že všichni kolem vás přesně vědí, co dělají, mají jasný plán a využívají každou minutu svého dne k tomu, aby naplnili svůj potenciál. Ale je to opravdu tak? Nebo je to jen další pečlivě vytvořený příběh, který má ostatním ukázat jen tu nejlepší stránku života?

Pravdou je, že to, co vidíme na sociálních sítích, je často jen povrchová vrstva – pečlivě vybraná, filtrovaná a někdy i přibarvená. Nikdo nesdílí své nejistoty, pocit vyhoření nebo dny, kdy se cítí ztracený a k ničemu. Místo toho ukazujeme světu úspěchy, protože chceme být obdivováni, inspirovat ostatní nebo si jen sami připomenout, že máme hodnotu. Ale když si porovnáváme svou každodenní realitu s těmito záblesky dokonalosti, je snadné se cítit nedostateční. Co když ten, kdo sdílel svůj „produktivní den“, strávil odpoledne prokrastinací a přemýšlením, jestli vůbec zvládá život? Co když za těmi fotkami z dovolené stojí pocit úzkosti nebo hledání úniku před něčím, co nechceme řešit?

Pravda je často mnohem méně lesklá, než jak to na sociálních sítích vypadá. Všichni občas tápeme, hledáme směr a bojujeme se svými vlastními démony. Nikdo nemá neustále všechno pod kontrolou, a přestože se zdá, že každý na internetu „plní svůj potenciál“, ve skutečnosti většina z nás jen dělá, co může, a snaží se přijít na to, co vlastně chce. Možná je čas přestat se srovnávat s idealizovanými verzemi cizích životů a raději si připomenout, že i nejmenší kroky k tomu, abychom se cítili lépe ve svém vlastním světě, mají smysl. Protože naplnit svůj potenciál nemusí znamenat mít perfektní život – někdy stačí jen být k sobě upřímní.

A možná právě o tom to celé je. Ne vždycky musíme hledat vyšší smysl života. Někdy stačí jen ocenit to, co máme. Společné večery s těmi, které milujeme, poklidné ráno se šálkem čaje, procházku po parku nebo oblíbený film. Někdy je největší cíl jen to, že jsme – tady a teď.

Jistě, pokud někdo chce měnit svět, tvořit něco velkého nebo šplhat po kariérním žebříčku, je to úžasné. Ale to neznamená, že pro ty, kteří jen prožívají obyčejné dny, je něco špatně.

A co vy? Dokážete někdy jen tak být – bez tlaku na velké cíle nebo výkony?