(NE)dokonalosti

Víkendové ráno. Sedím na gauči, v ruce hrnek s kávou a náhodně projíždím sociální sítě. Instagramové příběhy jsou plné fotek dokonalých postav, plochých bříšek a návodů na to, jak "získat léto 2025". Zároveň ale koukám na kousek croissantu, který mi zůstal na talíři, a ptám se sama sebe: Proč se náš vztah k vlastnímu tělu stal tak komplikovaným?

Máme všichni ty drobné "nedokonalosti", které nás znejišťují. Celulitida, kterou skrýváme pod dlouhými šaty. Spodní bříško, které nás nutí držet dech při pohledu do zrcadla. A samozřejmě ten pocit, že "když bych jen shodila pár kilo", všechno by se změnilo. Ale opravdu by to tak bylo?

Zajímavé je, že muži a ženy vnímají tato témata jinak. Zatímco ženy se často cítí pod tlakem sociálních standardů a dokonalosti, muži mohou bojovat s vlastními nejistotami, i když je často tak otevřeně nevyjadřují. I oni cítí tlak na svalnaté tělo nebo ideální vzhled, který je prezentován jako symbol maskulinity. Všichni jsme ale nakonec obětmi těchto nerealistických standardů. Je pravda, že u mužů to vypadá, že takové problémy je vůbec netrápí, protože o tom méně mluví. Připadají si pak méně mužně a slabošsky. Co když je to ale naopak?

Ženy se často potýkají s odsuzováním okolí. Jakmile na sobě nemáte perfektně padnoucí outfit nebo se odchylujete od "ideálního" vzhledu, nevyžádané poznámky na sebe nenechají dlouho čekat. Posměšky, byť vyslovené jen polohlasem, dokážou zanechat hluboké jizvy. A co teprve ten pocit, když se snažíte zapadnout mezi ostatní ženy v místnosti, kde se zdá, že každá vypadá jako z módního magazínu?

Pokrytectví vnímání těla je dalším problémem. Říkáme si, že na vzhledu nezáleží, ale pak se přistihneme, jak kritizujeme někoho jiného za "nevhodný" výběr oblečení. Kabinky v obchodech jsou pro mnohé ženy téměř traumatickým zážitkem. Přímé světlo a těsné prostory dokážou zvýraznit každou "chybu" a připomenout, proč tolik z nás raději nakupuje online.

Dalším faktorem je vliv vztahů. Partner, který nenápadně naznačí, že byste měla začít cvičit, nebo přátelé, kteří zlehčují vaše obavy, mohou nechtěně přispět k pocitu nedostatečnosti. Věková dynamika kolem nás také hraje svou roli – mladší ženy s hladkou pletí a bezstarostným vzhledem jsou neustálou připomínkou plynoucího času. Není moc příjemné se vidět v zrcadle zatímco vedle stojí holčina o 10 let mladší a má perfektní postavu, jak dělá stejné cviky a ještě k tomu s jinými výsledky.

Další paradox je, že ani ti, kteří vedou zdravý životní styl, nejsou imunní vůči těmto "nedokonalostem". Můžete pravidelně cvičit, jíst vyváženě a dbát na svou psychickou pohodu, ale celulitida nebo spodní bříško se mohou stále objevit. Záleží na mnoha faktorech. Kromě zdravého životního stylu jsme také ovlivněni genetickými předpoklady, stresem nebo dalšími vlivy okolí, jako například zda máme sedavou práci nebo třeba nejsme dlouhodobě nemocní. 

Někdy mám pocit, že žijeme ve světě posedlém dokonalostí. Místo abychom hledali zdraví a radost, soustředíme se na čísla na váze nebo na počet kalorií v salátu. Ale může vůbec někdy někdo být spokojený, když náš pohled na krásu neustále určují retušované fotky a příliš dokonalé reklamy?

Jedna z mých kamarádek říká, že celulitida je jako dárek od přírody. „Máme ji všichni, jen někdo to umí líp schovat.“ Smějeme se tomu, ale v hloubi duše vím, že je na tom něco pravdy. Celulitida, strie, spodní bříško – to všechno je důkazem, že žijeme. Naše těla nesou příběhy, a když se na ně podíváme jinak, možná je začneme více oceňovat.

Protože na konci dne nezáleží na tom, jak vypadáme v plavkách, ale jak se cítíme sami se sebou. A tak se ptám: Když přestaneme házet vinu na celulitidu nebo spodní bříško, nezačneme si konečně svůj život užívat naplno? Co když si sami šlapeme po štěstí?